„Nejdůležitější je lidský život a těch musíme zachránit co nejvíce,“ říká ukrajinská lékařka z olomoucké nemocnice

Publikováno dne 02.12.2022

Tamara se narodila v Dněpru, městě na východě Ukrajiny, a prožila tam celý svůj život. Jejím snem bylo stát se pediatričkou se specializací na kardiovaskulární onemocnění. Její přání se splnilo poté, co vystudovala Dněperskou státní lékařskou univerzitu a stala se lékařkou. Hned po promoci začala Tamara pracovat na oddělení infekčních chorob, ale díky zápalu pro dětskou kardiologii pokračovala ve studiu a specializovala se na monitorování srdeční aktivity. Před dvěma lety si přibrala také povinnosti proděkanky na mezinárodním oddělení fakultní nemocnice.

 Jak Tamara říká, svou práci milovala a byla odhodlána v Dněpru zůstat i poté, co na Ukrajině vypukla válka a ohrozila jak život její, tak i životy členů její rodiny.

 „Chtěla jsem zůstat na Ukrajině a dál tam pracovat, dál učit své studenty. Prvních několik měsíců jsme se s rodinou během ostřelování schovávali v krytech, ale poslední kapkou bylo, když naši střechu zasáhla raketa. Naštěstí se nám nic nestalo, ale o svého devítiletého syna jsem se začala bát ještě víc. Můj otec i manžel naléhali, abych ho vzala a odjela z Ukrajiny někam do bezpečí.“

Tamara je jen jednou ze sedmi milionů lidí, kteří byli nuceni opustit Ukrajinu a hledat bezpečí v sousedních zemích. Mezi nimi jsou i lékaři, pediatři, zdravotní sestry a další zdravotníci. Po příjezdu do České republiky hledala způsob, jak uplatnit své dovednosti, podpořit rodinu a cítit se užitečná, zapojit se mezi zdravotnický personál v České republice a pomáhat tak uprchlíkům i Čechům.

„Pocit, že jste zbytečný, je psychicky nejtěžší. Pocit, že jste v cizí zemi a nemůžete nikomu pomoci. Je opravdu důležité mít možnost pomáhat ostatním,“ komentovala své odhodlání. Aby mohla dále pracovat ve zdravotnictví, rozhodla se ucházet o místo ve Fakultní nemocnici Olomouc.

„Přihlásit se do olomoucké nemocnice mi doporučila kamarádka z Dněperské univerzity. Sama příležitost nastoupit do nemocnice našla poměrně neobvykle, prostřednictvím Instagramu. Pohovor s vedením Dětské kliniky jsem absolvovala v anglickém jazyce. Byli velmi vstřícní. Protože jsem neuměla česky, nabídli mi práci s anglicky mluvícími studenty medicíny, ale nakonec jsem nastoupila na Dětskou kliniku, na chirurgické oddělení,“ hovořila Tamara o přátelském a inkluzivním přístupu olomoucké nemocnice.

Pro výkon lékařské praxe v České republice musí lékaři složit aprobační zkoušku, která zahrnuje písemný test, odbornou praxi a ústní zkoušku. Lékaři, zdravotní sestry a další zdravotničtí specialisté přicházející z cizích zemí jsou kvalifikovaní ve svém oboru, ale potřebují se lépe seznámit s českým zdravotnickým systémem a naučit se jazyk.

Jedním ze způsobů, jak pomoci ukrajinskému zdravotnickému personálu zapojit se do práce v ČR, jsou kurzy českého jazyka a školení cílená na specifika českého zdravotnického systému pořádaná Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ) ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví a UNICEF.

Zdravotníci zapsaní do kurzu mohou být již nyní přijímáni na pozice asistentů v „UA Assistance Points“, ambulantních zařízeních pro ty, kteří potřebují akutní zdravotní péči. Ukrajinští lékaři tak mají možnost zajistit přístup ke zdravotní péči svým krajanům i českým pacientům, zatímco se připravují na zkoušku. Přesně to nyní Tamara dělá ve Fakultní nemocnici Olomouc, kde bylo toto centrum v říjnu otevřeno díky spolupráci Ministerstva zdravotnictví s UNICEF.

Za obvyklých okolností může proces uznání lékařského vzdělání v České republice trvat i několik let, ale díky zefektivnění procesu mohou nyní lékaři z Ukrajiny oprávnění získat mnohem rychleji.

„V tuto chvíli, než získám atestaci pro Českou republiku, nemohu přímo léčit děti. Vyšetřuji pacienty, doplňuji informace do elektronického systému, pracuji na propouštěcích zprávách. Zajišťuji, aby byly všechny detaily jasné a lékaři měli k dispozici všechny klíčové informace,“ vysvětlila Tamara.

„Češtinu jsem začala studovat v červenci, ale jen online, takže ne moc efektivně. Pak jsem našla informace o IPVZ a kurzech sponzorovaných ministerstvem zdravotnictví a UNICEF, opět prostřednictvím sociálních sítí, a v srpnu jsem se do kurzu přihlásila. Bylo to velmi intenzivní, ale užitečné, musela jsem se opravdu hodně učit. Byla jsem jediná studentka, která vůbec neuměla česky, takže to bylo opravdu náročné. Ale ‘krok za krokem’ (přeskočila Tamara z angličtiny do češtiny), postupně, jsem se toho během víkendů opravdu hodně naučila.“

Cílem podpory ukrajinského zdravotnického personálu je primárně zmírnění tlaku, kterému čelí český systém. UNICEF podporuje IPVZ při přijímání většího počtu lékařů do kurzu, včetně úhrady poplatku za kurz, čímž se standardní poplatek za přijetí snižuje o 90 %.  Díky tomuto partnerství je do kurzů zapsáno již více než 300 lékařů a cílem je oslovit přibližně 1000 lékařů a sester v celé zemi. Jeden lékař již nedávno složil aprobační zkoušku a může nyní vykonávat lékařskou praxi v České republice, bude jich mnohem více.

„Trénink byl výborný, první částí byl český jazyk, druhou odborné lékařské termíny, informace o českém zdravotnictví. Všichni studenti byli velmi motivovaní, takže nám lektoři poskytli spoustu materiálů a teď si musíme všechno nastudovat, abychom složili aprobační zkoušku. Jsem vděčná za kurz i své učitele,“ dodala Tamara.

A co pohled do budoucnosti? Přestože Tamara se synem plánovali zůstat jen dva měsíce, jsou nyní v Olomouci už šest měsíců a nevědí, kdy se budou moci vrátit.

„Můj manžel je stále na Ukrajině, jsme spolu téměř 12 let, nikdy jsme nebyli od sebe déle než dva dny. Ale pro mě jako pro rodiče, jako pro každou matku, je nejdůležitější moje dítě a mou první starostí bude vždy jeho bezpečí. Dokud válka neskončí, není pro nás bezpečné se vrátit. Zatím budu dál podporovat rodinu, pracovat a studovat v nemocnici.“

Na závěr Tamara povzbudila ostatní, aby se nikdy nevzdávali. „Válka nám ukázala, co je nejdůležitější, je to život, naši rodiče, naši přátelé. Domy znovu postavíme, ale nejdůležitější jsou lidské životy a těch musíme zachránit co nejvíce. Nemyslím si, že můj příběh je něčím výjimečný, je tolik lidí, kteří čelí stejným potížím. Chtěla bych jim vzkázat, aby se zhluboka nadechli a začali s malými krůčky, postupně čelili svým problémům, jednomu po druhém. Situace je těžká, každý den cítím slzy v očích, ale je skutečně důležité nikdy se nevzdávat. Pamatujte, že jste silní a vždycky toho můžete spoustu dokázat.“