Publikováno dne 10.10.2016
Rozhovor s afrikanistkou a sběratelkou afrického umění Marií Imbrovou o životě v Africe, rozvojové pomoci a letošní benefiční aukci panenek.
Do Afriky jezdíte pracovně i soukromě už řadu let. Jak se za tu dobu Afrika změnila?
MI: Způsob života je už velice blízký našemu. Za posledních několik let se velice rozšířilo pokrytí mobilním signálem a mobil mají téměř všichni, mobilem se dnes v Africe platí, uzavírají se obchodní dohody a smlouvy. Je s tím samozřejmě spojena nesmírná záplava informací z různých koutů světa, což někdy vede k dezinterpretaci nebo k neporozumění. Tradiční struktury a model společnosti postupně mizí a nahrazuje je městský styl života, což má vliv na některé tradiční vazby a zvyklosti, jako péče o staré nemohoucí členy rodiny a podobně. Osobně vidím změnu hodnotového systému.
Co vás přivedlo k zájmu právě o africké šperky?
Začalo to tím, že jsem je kupovala sama pro sebe během 11 let, které jsem strávila v Keni a Zimbabwe na zastupitelských úřadech ČR. Tradiční šperk je něco, co si skoro každá turistka koupí, ale když jste tam déle, začnete vnímat skutečnou kvalitu šperků a jejich hodnotu. Zjistíte, že šperkařství se věnují celé rodiny nebo klany. Můžete si najít svého „vlastního“ šperkaře, kterému věříte a víte, z jakého zdroje pocházejí jeho suroviny. Když jste jeho dlouhodobý zákazník, tak můžete například ovlivnit, že šperky pro vás vyrobí z tradičních surovin a tradičním postupem. Svým způsobem jim pomůžete udržet nejenom jejich drobný byznys, ale část jejich kultury. Já se v posledních letech soustředím na české korálky, které se v minulých dekádách dostaly do trans-saharského obchodu. Sbírám je po celé Africe a zpětně se snažím, abych z nich se svými partnery výtvarníky a šperkaři zkompletovala nové náhrdelníky.
Originální šperk zdobí i panenku, původem z Malawi, kterou jste věnovala do letošní benefiční aukce panenek na podporu očkovacích programů UNICEF. K Vaší panence se váže zajímavý příběh, je to tak?
Příběh panenky je velice zvláštní. Získala jsem ji před deseti lety v jednom městečku u horního cípu jezera Malawi, kde jsme měli autonehodu a museli několik dní čekat na opravu auta. Před jediným hotelem, který tam byl, stála každé ráno asi desetiletá holčička a prodávala zápalky a bonbony – od rána do večera, i v prudkém dešti. Za těch několik dní jsme se spřátelily, a když jsem se jí ptala, proč není dopoledne ve škole jako ostatní děti, řekla mi, že jsou s maminkou moc chudí, aby mohly zaplatit školní uniformu a pomůcky, které stojí necelých 100 dolarů na rok. Rozhodla jsem se, že jí ty peníze daruji, a když jsem odjížděla, přinesla mi právě tuhle panenku pro štěstí. Je to tradiční panenka, kterou má v Malawi každá holčička, aby jí přinášela štěstí. Měla jsem ji doma celých deset let a teď nastal čas, aby mohla přinést štěstí zase někomu jinému. Proto jsem ji věnovala do aukce UNICEF a přidala jí do výbavy ještě originální stříbrný šperk od české zlatnice a sošku od umělce ze zimbabwského Tengenenge. Panenka se jmenuje Popelka z Malawi a věřím, že přinese štěstí novému majiteli a dětem, jimž společně s UNICEF pomůžeme.
Když pobýváte v ČR, často pořádáte různé besedy o Africe, během nichž občas zaznívá otázka, jestli má rozvojová pomoc smysl. Jak na takovou otázku odpovídáte?
Já tu pomoc rozlišuju na dvě roviny. Jedna je pomoc celoplošná, kterou dělá UNICEF, Světová zdravotnická organizace a podobně. Ty řeší zásadní problémy – dostupnost zdravotní péče, dostatek jídla a přístup do škol, zaškolují místní pracovníky nebo poskytují technologie a materiál na stavbu škol. V rozvoji celých regionů a zemí je role velkých organizací nezastupitelná. Na druhé straně malé organizace, by si neměly klást velké, plošné cíle, ale raději se velice konkrétně zaměřit – třeba jen na jednu vesnici. V každém případě má pomoc smysl, pokud se dělá dlouhodobě a vychází z komunikace s místní komunitou. Já už jsem narazila několikrát na to, že pomoc v našem chápání se bere jako příliš jednoduchá: my tam něco přivezeme a oni si s tím nějak poradí. Tak to opravdu nefunguje. Myslím, že vždy funguje jen to, když s tou komunitou částečně žijete a zjistíte, co ta komunita skutečně potřebuje. V Tengenenge jsme se takto například rozhodli pro vybudování školky, aby matky mohly přes den pracovat a zlepšila se tak životní úroveň rodin. Starším dětem potom přispíváme na učebnice, boty nebo jízdní kola, aby se mohly dostat do školy. Samotné školné už ale necháváme na rodičích.
Snažíme se, abychom tu školku rozvíjeli tak, aby byla dlouhodobě udržitelná, až tam jednou nebudeme. Jsem hrozně ráda, že se nám podařilo navázat dobrovolnou spolupráci s lékaři, kteří provádějí pravidelné preventivní prohlídky dětí. Spolupracujeme také s UNICEF na očkovacích kampaních. Momentálně ale řešíme, že se našim dětem začínají kazit zuby, což je důkazem zvyšující se životní úrovně. Před nějakými dvěma lety ještě v Tengenenge nebyl k dostání ani cukr ani sladkosti a děti nebyly zvyklé si čistit zuby, takže je to teď učíme.
Bojujete u nás často s předsudky, když zmíníte, že pracujete v Africe?
V posledních dvou letech velice. Na jednu stranu jsou lidé nadšení, když zjistí, co všechno se dá s omezenými prostředky udělat, ale čím dál častěji se ptají, proč ty peníze vyvážím a mrhám v Africe, když je to k ničemu, a proč je nepoužiju doma, když u nás jsou také lidé bezprizorní a strádající. Já jsem to řešila asi rok a pak jsem na tom přišla. Většina těch, kteří se takto ptají, v podstatě nikdy nikam nevycestovali a vidí jenom Českou republiku a z jejich úzkého pohledu se jim zdá, že je jim tady špatně, že nemají to, na co by měli mít nárok. Já zase vidím některé africké země, kde není nárok na nic – na zdravotní péči, vzdělání, na důchod. Na takové otázky teď odpovídám, že sice bydlím v ČR, ale můj druhý domov je v Tengenenge a každý pomáhá v té komunitě, která je mu nejblíž. Vy byste také pomohli svým příbuzným nebo přátelům a já to mám takhle s lidmi v Tengenenge – to jsou mí přátelé, děti, které jsem viděla odmala vyrůstat, a přijde mi normální, že jim pomáhám. Také často slýchám různá „odborná“ doporučení, jak by se pomoc měla využít a co bych měla do Afriky vozit. To je spíše úsměvné – já třeba zásadně nevozím do Afriky knihy o krtečkovi nebo české pohádky, i když jsou krásné, protože vím, že mají dost svých vlastních krásných pohádek, kde vystupují třeba ještěrky a pavoučci.
Už jste zmiňovala, že při práci v Africe se často setkáváte s UNICEF. Můžete nám vaši spolupráci přiblížit?
Mám zkušenosti hlavně ze Zimbabwe, kde UNICEF před několika lety rozjel velikou zdravotní a očkovací kampaň i v těch nejodlehlejších komunitách. Dokonce sochařka z Tengenenge, která teď pracuje ve Dvoře Králové je zároveň dobrovolnicí UNICEF. Tengenenge dnes funguje jako očkovací a preventivní středisko, kde se jednou za měsíc sejdou maminky z okolí, a můžete vidět, jak se děti krásně váží v závěsné váze UNICEF, měří se jim obvod paže kvůli prevenci podvýživy, mají očkovací průkazy – chlapečci modré, děvčátka růžové – přesně jako u nás. UNICEF tam odvedl velký kus práce a má u místních velmi dobré renomé.
A vlastně začala vaše spolupráce s českým UNICEF?
Přemýšlím, kdy jsem poprvé potkala Pavlu Gomba, ředitelku české pobočky… V podstatě jsem se s českým UNICEF velmi rychle spojila, když jsem zjistila, že každoročně pořádá aukci krásných designových panenek. Najít UNICEF v Čechách není problém, dojdete a zazvoníte (smích).
PhDr. Marie Imbrová, afrikanistka, bývalá diplomatka a sběratelka afrického umění, je zakládající členkou a předsedkyní Klubu přátel Tengenenge v České republice (tengenenge.cz), spolupracovnicí České televize a Českého rozhlasu a konzultantkou v oblasti politiky, vzdělávání a kultury států subsaharské Afriky. Od roku 2013 působí také jako ředitelka Kulturních zařízení města Roudnice nad Labem.
