Publikováno dne 25.08.2016
Obléknout modré tričko s logem UNICEF a pomáhat zachraňovat dětské životy je snem mnoha lidí i v České republice. Jen málokdo si však umí představit, co vše s sebou nese práce v těch nejobtížnějších a nejnebezpečnějších podmínkách po úderu přírodní katastrofy nebo během ozbrojených konfliktů. Právě tisíce místních pracovníků a dobrovolníků, kteří bez ohledu na vlastní pohodlí a bezpečí denně zachraňují životy dětí, jsou klíčem k tomu, proč je pomoc UNICEF tak účinná. Jedním z těchto dobrovolníků byl donedávna i 27letý Ahmad, před válkou učitel angličtiny v syrském Aleppu.
Jak jste se dostal k práci pro UNICEF?
Vždycky jsem snil o tom, že budu jednou pomáhat ohroženým dětem, to je podle mne ta nejsmysluplnější práce na světě. Netušil jsem ale, že se mi to splní v mé vlastní zemi, že moji sousedé, známí a blízcí budou trpět a umírat.
Z Aleppa jsme před dvěma lety utekli na sever Iráku a od té doby jsem dobrovolníkem UNICEF. Je to ta nejúžasnější a zároveň nejnamáhavější práce, kterou si dovedete představit. Denně vidíte nepopsatelné hrůzy a utrpení, ale zároveň také vděk a radost dětí, které díky vaší pomoci budou dál žít.
Co jste měl jako dobrovolník na starosti?
Dělal jsem všechno, co bylo v terénu zrovna nutné. Když UNICEF například spustil novou velkou kampaň na zlepšení hygienických podmínek a dostupnosti pitné vody v táboře, obcházel jsem jednotlivé rodiny a vysvětloval jim, jaké změny se plánují a proč. Stejné to bylo třeba s projektem „Zpátky do školy“, který má za cíl dostat do školních lavic všechny děti uprchlíků. Taky jsem pečlivě poslouchal a zapisoval, jaké mají lidé v táboře problémy, s čím nejsou spokojení a co by chtěli zlepšit. Díky tomu jsme mohli projekty upravit přímo na míru místním lidem tak, aby byly maximálně účinné.
Co bylo na vaší práci nejlepší?
Jednoznačně ta radost, když jsem na vlastní oči viděl, že to celé má smysl, že naše pomoc zachraňuje životy a dává dětem naději na lepší budoucnost. Viděl jsem otevírat nové školy, nemocnice a porodnice, v nichž se denně rodí zdravé děti, hrál jsem fotbal s dětmi, které terapeutická výživa zachránila od smrti hladem, mluvil jsem s dětmi, které si prošly peklem, ale díky psychologické pomoci získaly zpět ztracené dětství.
Co vás při práci překvapilo, na co jste pyšný?
Pracoval jsem jako dobrovolník v několika táborech na severu Iráku, který je etnicky a nábožensky velice různorodý. To, co ale všechny bez rozdílu spojuje, je sport, především fotbal. Někomu možná může přijít směšné, že UNICEF do válečných oblastí dodává také sady sportovních potřeb, ale když vidíte děti hrát fotbal, jak jsou zaujaté zápasem, povzbuzují a radují se, uvědomíte si, jak důležité pro děti je, aby alespoň na chvíli zapomněly na prožitá traumata. Najednou chtějí být všichni Messi, Beckham nebo Ronaldo. Žádná jiná věc na světě tohle nedokáže.
Proč jste se nakonec rozhodl opustit Irák?
Když jsem se stal otcem, můj život se změnil. Už jsem nedokázal naplno myslet pouze na pomoc druhým, neustále jsem si představoval, jaké nebezpečí může v tu chvíli hrozit mé ženě a dcerušce. Jednou, když jsme registrovali nové uprchlíky z Mosulu, ke mně přiběhla malá holčička a začala mi říkat „tati“. Její maminka mi potom vysvětlila, že se podobám otci dívenky, který před několika dny zahynul. Uvědomil jsem si, že nemůžu připustit, aby moje dcera musela vyrůstat beze mne. Proto jsme se rozhodli opustit Irák.
Co je na práci pro UNICEF nejobtížnější?
Konkrétně v Sýrii a Iráku je to ten obrovský rozměr celé krize. Válka zasahuje do životů milionů lidí – na 7 milionů lidí přišlo o domov, dalších více než 5 milionů lidí uprchlo do sousedních zemí. Děti tvoří polovinu z tohoto počtu a je povinností všech, umožnit jim vyrůstat ve zdraví a v bezpečí.
