Publikováno dne 11.02.2025
Z města Goma, které se nachází v provincii Severní Kivu v Demokratické republice Kongo (DCR), přicházejí velice znepokojující zprávy. Eskalace násilí ve třech provinciích – Ituri, Jižní a Severní Kivu, v kombinaci s nestabilitou, šířením nakažlivých nemocí a dopady klimatických změn vedly k humanitární krizi – masivnímu vnitřnímu vysídlení, chronické chudobě a ohrožení statisíců dětí a jejich rodin. Oblast několikrát navštívila také ředitelka Českého výboru pro UNICEF Pavla Gomba, která vnímá jeho specifika a složitost situace přímo na místě. UNICEF se snaží dopady na děti zmírnit distribucí humanitární pomoci, zajištěním zdravotní péče a budováním škol, aby děti měly alespoň minimální šanci na vzdělání a bezpečnější budoucnost. Přesto je potřeba pomoci stále obrovská.
Vy jste město Goma navštívila osobně. V čem je specifické?
Ano, do této oblasti se v průběhu let stále vracím, protože na rwandské straně přímo z České republiky podporujeme programy na pomoc dětem. Jde o město, které tvoří hranici mezi Rwandou a Demokratickou republikou Kongo. Hraniční čára vede přímo městem. Kolegové nám jednou ukazovali domy, které mají kuchyň ve Rwandě a obývák v Kongu. Jde bohužel také o velmi strategický bod, jak obchodně pro přesun zboží, plodin a nerostů, tak vojensky, takže se přes město přelévají vleklé boje a konflikty v regionu. Nejvíce trpí ti nejzranitelnější: nejchudší rodiny, ženy a děti.
Jaká vzpomínka je nejsilnější?
Vzpomínek je hodně. K těm hezkým patří například program pro děti ulice, který zahrnuje také kurz plavání a sport u jezera Kivu. Bylo skvělé vidět, jak děti, které většinou přišly o všechno a každý den prožívají nepředstavitelné starosti o vlastní přežití, najednou hodí všechna trápení za hlavu a jsou zase aspoň na chvíli dětmi. Oblast okolo jezera Kivu patří k nejkrásnějším z celé Afriky. Jde o sopečnou oblast s vysokými horami a dostatkem vláhy a vegetace, půda je tady velmi porézní, sklizeň mají až třikrát ročně. Nebezpečím však nejsou jenom konflikty, v jezeře Kivu se nachází obrovské množství metanu a sirovodíku, takže existují obavy, že by se při vyšší seizmické činnosti mohly plyny uvolnit do okolí a zabít miliony lidí. Mohlo by to způsobit jednu z nejhorších, možná nejhorší přírodní humanitární katastrofu v historii lidstva. Místní lidé ale o této časované bombě spíše vtipkují a dokonce vznikly projekty na těžbu metanu pro výrobu elektrické energie, což pomáhá místní ekonomice.
Na opačné straně mám vzpomínku, která ani po téměř dvaceti letech nebledne svou intenzitou. V rámci programů jsme navštívili místo, kde žily a pracovaly prostitutky. Jejich životní situace nebyla otázkou volby, ale nutnosti, žádná z nich to nedělala z potěšení. Většinu sem přivedly stejné smutné řetězce: ztráta rodičů, ztráta domova, nedostatek peněz na školu, nedostatek jakýchkoliv jiných možností se uživit. To, v čem žily, se nedá popsat, nešlo to ani vyfotit. Jedna žena jménem Flavia, spíše dívka, bylo jí teprve devatenáct, mi s pláčem vyprávěla, jak ji vojáci hromadně znásilnili a to, kolikrát ji zbili a ublížili, už ani nepočítá. Neměla ale žádné příbuzné, nikoho, na koho by se mohla obrátit. „Jednou mě zabijí, určitě mě zabijí,“ říkala. UNICEF se v této oblasti snaží, aby děti byly chráněné před násilím a komerčním sexem, aby měly možnost chodit do školy, aby nežily na ulici. Když jsem viděla otřesné zprávy o znásilnění a upálení žen ve věznici v Goma zaživa, hned jsem musela myslet na Flavii a další ženy, které jsem tam potkala. Tyhle výjevy nepatří do 21. století – a přesto se to děje! Goma a okolí rozhodně nepatří k místům, kde by se člověk chtěl narodit.
Jak může na místě, jako je Goma, pomoci UNICEF?
Naši kolegové v terénu dělají vše, co je v jejich silách. A na co jsou prostředky, protože bez peněz na programy, na vybavení, na techniku pro hloubení studní, na léky, na učební pomůcky, prostě na to všechno, co děti na místě potřebují, to nejde. Měla jsem možnost přímo v terénu vidět školy přátelské k dětem, kam mohou chodit i ty nejchudší děti a sirotci, studny s pitnou vodou, komunitní zdravotníky a zdravotní střediska. Je důležité, aby zůstala v provozu centra pro děti ulice, kam mají možnost přijít v bezpečí přespat, najíst se, číst, sportovat. Je potřeba, aby byly ukončeny boje a oblast byla zase bezpečná – to bych si moc přála pro všechny, kteří tam žijí.
Eskalace násilí v Gomě
Děti a jejich rodiny v Gomě a okolí jsou vyděšené, mnoho z nich nemá střechu nad hlavou ani žádný bezpečný úkryt. Lidé jsou hladoví a mají žízeň, zdroje bezpečné vody jsou omezené. Rodiny jsou bez proudu, jehož dodávky, stejně jako dodávky pitné vody, se pomalu vracejí k normálu.
Na konci ledna tohoto roku došlo ke zhoršení situace a ve městě Goma dokonce došlo k násilné výměně moci. Nastalá situace zasáhla 658 tisíc lidí včetně 100 tisíc dětí. Více než 3 000 lidí bylo zabito, 2 880 lidí bylo zraněno. Márnice i nemocnice jsou přeplněné. Provozuschopné nemocnice v Gomě mezi 26. a 30. lednem ošetřily přes 3 000 lidí, z nichž mnozí byly děti.
Během eskalace v Gomě se terčem útoku stala také nemocnice Virunga General Referral Hospital. Střely zasáhly střechu novorozeneckého oddělení a prostřelily inkubátor, ve kterém byl i maličký Faraja. Střela se otřela o ucho miminka. Amina, matka chlapečka, je v péči psychologů UNICEF. „V inkubátoru byly dvě děti, ale zraněný byl jenom Faraja, který stále potřebuje lékařskou péči. Mám strach, že se to stane znovu, potřebujeme mír,“ uvedla Amina.
V Gomě a jejím okolí bylo uzavřeno 1 235 škol, v důsledku čehož 204 000 dětí přišlo o přístup ke vzdělání. Zvýšil se počet případů spalniček a objevuje se stále více podezření na nákazu cholerou. Týmy UNICEF rovněž zaznamenaly minimálně 45 případů sexuálního násilí na dětech.
Situace v Gomě je na počátku února klidná, ale vysoce nepředvídatelná. UNICEF vyzývá všechny strany konfliktu k vojenské deeskalaci a dále vyzývá k vyjednávání a nalezení mírového řešení. UNICEF rovněž apeluje na strany konfliktu, aby umožnily rychlé a nerušené zásobování humanitární pomoci v souladu s mezinárodním humanitárním právem. A v neposlední řadě UNICEF důrazně žádá všechny strany konfliktu, aby zajistily ochranu všem dětem. Sexuální násilí na dětech musí okamžitě skončit a jeho pachatelé nesmí uniknout spravedlnosti.
Výkonná ředitelka UNICEF Catherine Russell k situaci v Demokratické republice Kongo:
„Silně mě znepokojuje rostoucí míra násilí v Demokratické republice Kongo a dopad, který má toto násilí na děti a jejich rodiny. Z provincií Jižní a Severní Kivu dostáváme hrůzné zprávy o závažném porušování práv dětí, za nímž stojí strany probíhajícího konfliktu. Zprávy hovoří o nejvyšší míře znásilnění a dalších formách sexuálního násilí, jaké jsme za posledních několik let zaznamenali.
Naše partnerské organizace hlásí, že v období od 27. ledna do 2. února tohoto roku – tedy během jediného týdne – vzrostl počet případů znásilnění ošetřených ve 42 zdravotnických zařízeních pětinásobně! Třicet procent obětí znásilnění tvoří děti. Skutečný počet případů je pravděpodobně mnohonásobně vyšší, protože mnoho přeživších se bojí a zdráhá se znásilnění nahlásit. Našim partnerům docházejí léky, které snižují riziko nákazy HIV po sexuálním napadení.
Jedna matka popsala, jak jejích šest dcer – přičemž nejmladší z nich je pouhých 12 let – bylo systematicky znásilňováno ozbrojenými muži. Děti a jejich rodiny ve východní části DRC čelí neustálému bombardování a přestřelkám. V posledních měsících musely tisíce dětí kvůli konfliktu opustit tábory pro vysídlené osoby, některé se musely přesouvat opakovaně.
V důsledku tohoto chaosu byly stovky dětí odděleny od svých rodin a vystaveny zvýšenému riziku únosů, násilného náboru do ozbrojených skupin a sexuálního násilí. V Jižním a Severním Kivu bylo jen během posledních dvou týdnů registrováno 1 100 dětí bez doprovodu a očekává se, že jejich počet poroste.
Pracovníci UNICEF se usilovně snaží registrovat všechny děti bez doprovodu nebo děti oddělené od svých rodin, umístit je do provizorních pěstounských rodin a zajistit jim přístup k základní lékařské péči a psychologické podpoře.
I před poslední eskalací krize v regionu stoupal nábor dětí do ozbrojených skupin. Nyní strany konfliktu mobilizují mladé bojovníky a nábor dětí zřejmě ještě poroste. Zprávy uvádějí, že jsou verbovány a nuceny k boji děti již od 12 let.
Všechny strany musí okamžitě zastavit a zabránit porušování práv dětí. Musí přijmout konkrétní opatření v souladu se svými závazky vyplývajícími z mezinárodního humanitárního práva, aby chránily civilisty a infrastrukturu klíčovou pro jejich přežití.
Humanitárním pracovníkům a partnerům musí být rovněž zajištěn nepřerušený přístup k dětem a rodinám v nouzi, bez ohledu na to, kde žijí. UNICEF nadále žádá o posílení diplomatického úsilí s cílem ukončit ozbrojený konflikt a dosáhnout dlouhodobého politického řešení, aby děti v této oblasti mohly žít v míru.“