UNICEF slaví 70. výročí

Publikováno dne 06.12.2016

11. prosince 2016 si UNICEF připomene 70 let od svého založení.

„Jsem důkazem toho, co UNICEF znamená pro životy dětí. Po válce jsem i já stála ve frontách na jídlo a léky od UNICEF,“ řekla herečka Audrey Hepburn v roce 1988 při svém jmenování vyslankyní dobré vůle UNICEF.

Už 70 let může UNICEF (Dětský fond OSN) díky dobrovolným příspěvkům laskavých dárců pomáhat strádajícím dětem kdekoliv na světě zajistit pitnou vodu, výživnou stravu, základní léky a očkování proti smrtelným nemocem, ochranu před násilím a možnost chodit do školy a uniknout tak životu v chudobě. Díky stálému zastoupení ve více než 190 zemích světa mohou naši pracovníci a dobrovolníci okamžitě reagovat na náhlé krizové situace a přírodní pohromy a okamžitě poskytovat humanitární pomoc dětem a jejich rodinám i v těch nejodlehlejších oblastech. 

„Dobu před 70 lety dnes mnozí vnímají jen jako soubor černobílých fotografií v učebnicích dějepisu. Vzpomínky lidí, kteří mohou vyprávět o hrůzách války a významu humanitární pomoci pro dětské životy, nám ale připomínají, že od strádání a nedostatku nás nedělí ani příliš dlouhá doba, ani velké vzdálenosti. Někteří z těch, jimž se v prvních letech života dostalo pomoci UNRRA, UNICEF a dalších organizací, dnes sami pomáhají zachraňovat dětské životy ve válečných oblastech a nejchudších zemích světa. Jejich podpory si nesmírně vážíme,“ říká výkonná ředitelka českého UNICEF Pavla Gomba.

UNICEF na pomoc dětem v Československu

Přestože stálé zastoupení má UNICEF u nás teprve od roku 1991, spojení s UNICEF existovalo i v minulých dekádách, kdy se v prodejnách nakladatelství Albatros prodávaly pohlednice a blahopřání s logem UNICEF.

Bezprostředně po druhé světové válce patřilo tehdejší Československo k zemím, kde UNICEF – tehdy ještě pod zkratkou UNRRA – dětem pomáhal, a proto jsme se před časem obrátili na naše nejstarší příznivce s prosbou, aby se s námi podělili o své vzpomínky na první poválečné týdny a měsíce, a pomohli nám tak doplnit počátky historie UNICEF o českou stopu. Některé z těchto dětských vzpomínek vám přinášíme níže. 

„Můj tatínek se z války nevrátil a s maminkou a bratrem jsme neměli lehký život. Já s bratrem jsme byli malí – mně bylo 7 let – a maminka musela všechnu práci na poli zastat sama. V naší škole jsem od UNRRA dostala šedé šaty, pořád je vidím před sebou. Byly sice obnošené, ale mně se tehdy tak líbily! Měli jsme doma i konzervy s pomazánkou z burských ořechů a mletým hrachem. Tu chuť nikdy nezapomenu, byly moc dobré, ale maminka je šetřila a dlouho jsme je měli ve spíži.“
Anna Holleinová (*1938)

„Když skončila válka, bylo mi 13 let. Byli jsme doma čtyři a všeho bylo málo. Pamatuji si, že otec  nosil domů ve velkých plechovkách s nápisem UNRRA solené máslo a meruňkový džem, které byly původně určené pro armádu. I na táborech skautů, kam jsem hned po válce jezdil, jsme takové potravinové konzervy dostávali. Celý život jsem pracoval na železnici, takže vím, že pomoc UNRRA ale nebyla jen potravinová – než se dodávky ze západu přerušily, darovali nám třeba i lokomotivy, vagony nebo anglické traktory. Jako dnes si pamatuji, že všechno bylo opravdu kvalitní a ten meruňkový džem chutnal skvěle!“
Zdeněk Suchan (*1932)

 „Narodil jsem se až po válce, ale vzpomínám si na tři věci z pomoci UNRRA, které jsme měli doma, a protože tatínek razil heslo: ‚Co chutná, není zkažené,‘ pamatuji je z doby  kolem desátého roku svého věku. Béžové tablety VITACALCIN, které mně tatínek občas dával, aby se mi ‚zpevnily‘ kosti. Byly v plechových krabičkách a já si s prázdnými krabičkami hrál jako s vláčkem. Potom rybí tuk v kuličkách ze želé, které jsem miloval, protože se v puse tak krásně rozpustily, nebo se daly lehce rozkousnout, nebo jen tak polknout. A potom ještě kuličky velikosti máku, které se zalily vodou, a byla z toho nafialovělá limonáda dobré chuti. Když jsem si na výlet ve čtvrté třídě vzal s sebou ve skleničce od léků odsypané kuličky a u jedné studánky z nich udělal šťávu, spolužákům i panu učiteli moc chutnala. Na dotaz pana učitele, odkud  tu dobrotu mám, jsem řekl, že je z Ameriky. Ten samý rok po návratu tatínka z třídní schůzky plechovka z kredence záhadně zmizela. Byla prý už stará…“
Robert Grygarčík (*1947)

„Tatínek často vzpomíná na dobu války i poválečné období. Bohužel jsem ho nepřiměla, aby své vyprávění napsal, tak posílám jen dva úsměvné momenty, které podle něj jistě znáte. Na všech konzervách s potravinovou pomocí byla zkratka UNRRA, kterou lidé četli vesměs jako: ‚U nás rabovala Rudá armáda‘. Některé z konzerv hlásaly svůj obsah nápisem ‚horse meat‘, což bylo jednoznačně překládáno jako ‚horské maso‘ – prý velice oblíbené pro svou vynikající chuť. Tolik jen malé občerstvení z doby dávno minulé. Díky za veškerou práci, kterou pomáháte mnoha lidem již tolik desetiletí.“
paní Lenka 

Příběh první pohlednice UNICEF

Blahopřání, na nichž se v průběhu let podíleli i nejslavnější světoví umělci, jsou s UNICEF spjata téměř od samého počátku a patří k nejpopulárnějším způsobům, jak alespoň drobnou částkou pomoci strádajícím dětem. Málokdo ví, že na počátku tohoto nápadu byl vděk sedmileté Jitky Samkové z Rudolfova v jižních Čechách, která jako poděkování za potravinovou pomoc UNICEF nakreslila veselý obrázek dětí tančících kolem májky.

Jejímu učiteli se dětská kresba natolik líbila, že ji poslal do ústředí UNICEF ve Vídni, odkud se se potom dostala až do rukou tehdejšího ředitele UNICEF Maurice Pate. Dnes už nezjistíme, kdo konkrétně přišel s nápadem kresbu natisknout na blahopřání, jejichž prodej by podpořil humanitární pomoc dětem, ale v říjnu 1949 byla do prodeje uvedena první limitovaná kolekce 4 tisíc blahopřání s Jitčiným obrázkem. Obrázek z Československa tak stál na počátku desítek milionů prodaných blahopřání, která pomohla zajistit výživu, léky nebo školní pomůcky dětem ve více než 150 zemích světa.